Zamlčené předpoklady

Při každé definici problému vycházíme z nějakých předpokladů – kulturních (stavební památky by se měly chránit), společenských (různé předsudky o různých společenských skupinách), etických (vycházejících z našich konkrétních hodnotových žebříčků, kulturního kontextu či přesvědčení) či jiných. Předpoklady ovlivňují naše vidění problému. Pro dobrou definici problému je nutné tyto předpoklady zpochybnit – alespoň dočasně. Zpochybnění vyvolá nutnost odůvodnit, proč je mnou definovaný problém skutečně problémem.

Druhým krokem zpochybňování je pohled člověka opačného názoru. Lze postupovat dvěma způsoby:

1. Zvažovat, co vidí které subjekty (organizace, jednotlivci) jako hlavní problém v oblasti, které jste se rozhodli věnovat ve své seminární práci. Vidí problém stejně jako vy? Jinak? Proč jinak? V čem vidí jádro problému?
2. Drsnějším způsobem je zkusit najít člověka z úplně opačného konce názorového spektra. A předhodit mu svou definici problému k rozsápání. Ovšem musí to být člověk, který je schopen konstruktivní kritiky. Tedy ne takový, který vám řekne “všechno je špatně”, ale takový, který podloží svá tvrzení argumenty.

10. 10. 2006 – rozšířené konzultace témat seminárek

Rozšířené konzultační hodiny vás čekají v úterý 10. 10. 2006. Svá témata seminárních prací můžete konzultovat od 9 do 12 a od 13 do 16 na místnosti 373nb. Abychom zamezili vzniku front, je třeba se přihlásit nejpozději 9. 10. 2006 na konkrétní čas prostřednictvím aplikace semestr.vse.cz. Na každý z vypsaných (dvacetiminutových) termínu jsou dvě místa.

Samozřejmě je možné domluvit si individuální konzultace jindy – v takovém případě mi pošlete mail s návrhem termínů.

Těším se na zajímavá témata!

Špatně definované problémy

Součástí zadání seminárky je definice problému. Nejčastější chyby v definici problému bývají:

• příliš široký problém (např. hlad v Africe)
• o problému/problémové oblasti nic nevím (a strávím tedy spoustu času získáním základního přehledu)
• o problému nelze získat informace (např. korupce ve fotbale)
• nejde o problém, je to jen mediální bublina (např. ptačí chřipka)
• řešení vyžaduje výzkum, na který nemám prostředky (např. využití kmenových buněk)
• řešení problému vyžaduje “pouze” politickou vůli (důvěra vládě)
• problém je typu “cena/výkon” (např. výběr počítače, výběr internetového připojení)

Checklist na témata seminárek

Většina studentů má každý semestr problémy s vymyšlením dobrého tématu. Není divu, je to nejtěžší část zpracování seminárky. Dobré téma je takové, které vás baví, a jehož zpracováním vyřešíte nějaký problém (spíš navrhnete řešení). Před konzultací doporučuji projít následující seznam a připravit si odpovědi.

• Máte písemně připravené všechny části zadání, tj. téma, definici problému, otázku, cíl práce a přínos?
• Je možné otázku vyřešit na 10 stran seminárky? (pokud ne, je možná problém v příliš široké otázce nebo otázce, která řeší paradigma či metodiku)
• Máte dobrou otázku?
• Jakých subjektů se vámi řešený problém týká? Jakých jednotlivců, organizací, orgánů státní správy, …? Rozlišujte: reálně, mediálně.
• Shodnou se všechny zainteresované subjekty na vaší definici problému?
• Proč je téma zajímavé? (Představte si tuto situaci: Ucházíte se se svým tématem/projektem o grant. Grantové peníze mohou být rozděleny mezi libovolná témata. Abyste získali peníze na svůj projekt, musíte přesvědčit komisi, že ze všech přihlášených projektů je právě tenhle tím, na který je nezbytné dát peníze na úkor všech ostatních projektů. Jaké hlavní argumenty přesvědčí? Nepoužívejte argumenty typu “je to problém celé společnosti”, “je to důležité” atd. Buďte konkrétní.)
• Řešíte v seminárce konkrétní problém? Seminárkami neděláme osvětu. Cílem seminárky není např. “seznámit čtenáře s problematikou školného, s argumenty pro a proti” nebo “uvést přehled důvodů, proč je vhodné používat euro”. Takový přehled už je někde zpracovaný.
• Když o svém tématu napíšete seminárku, co vyřešíte? Kam posunete řešení problému, který jste si vybrali?
• Pokud zpracováváte jako seminárku část bakalářské/diplomové práce: jaký je cíl celé práce? Jaký je cíl této kapitoly? (tedy: proč je zrovna tahle kapitola pro bakalářku/diplomku nezbytná?)
• Je k tématu dostatek informačních zdrojů? Z čeho jste čerpali při tvorbě tématu? Kdo jsou hlavní autoři, kteří se tématu věnují? Existují specializované časopisy, www stránky? (K některým tématům nenajdete dost materiálů – např. ke korupci ve fotbale.)
• Máte k dispozici informační zdroje k porovnání se zahraničím?
• Je otázka vázaná na problém? Tedy: není to zjišťovací otázka? Zjišťovací otázky nemusíme řešit, na ty prostě najdeme odpověď. Komplikované nalezení odpovědi ještě není důvodem, proč k této otázce psát seminárku.
• Není k vyřešení problému vaší seminárky nutný výzkum, který nejste schopni realizovat? (např. příčiny kriminality mládeže je nutné zjišťovat poměrně sofistikovaným výzkumem, nejde to vymyslet od stolu. Máte na takové zjišťování prostředky? A pokud takový výzkum potřebujete jako jeden z podkladů své práce – už ho někdo provedl? Dostanete se k výsledkům?
• Jsou k dispozici výsledky srovnatelných výzkumů v zahraničí?
• Máte rozmyšlenou strukturu práce? (nabízím jeden vzor)

Tři roviny problému a přínos seminárky

Jak dosáhnout ve své seminárce přínosu? Můžeme vyjít z toho, že každý problém má tři základní roviny.

Nejvyšší rovinou je oblast hodnot nebo paradigmat. Na této rovině řešíme otázky typu “jsou potraty správné?” nebo “měli by studenti za vzdělání na VŠ platit?”. Odpověď je určena naším přesvědčením a naším hodnotovým systémem. Pro seminárku jsou takové otázky nevhodné.

Druhou rovinou jsou metodiky a teorie. Na této rovině řešíme, jak správně navrhnout informační systém, jak řešit dopravu ve velkých městech, jak efektivně nakládat s odpady. Zřídka se nám podaří v seminárce vymyslet nějakou objevnou metodu, protože jde zhusta o problémy, jejichž řešením se už dlouhou dobu zabývá hodně lidí. Druhá rovina je východiskem pro třetí rovinu: řešení problému v konkrétní situaci – návrh informačního systému v konkrétním podniku, řešení dopravy na Vinohradech atd. Tedy – je nutné znát, jak se k řešení tohoto typu problémů staví teorie, a tu pak aplikovat.

A tím se dostáváme ke třetí vrstvě – konkrétnímu výskytu problému. U konkrétního problému musíte vždy řešit konkrétní omezení, do problému zasahují konkrétní subjekty atd. Vyhraněně řečeno – u informačního systému musíte řešit, že Vomáčková a Novák spolu nemluví. Na této rovině problému je možné mluvit o přínosu, protože tady vyřešíte aplikaci teorie na konkrétní situaci. A to je ten kýžený přínos.

Zužování tématu

Baví vás psát nebo číst o širokých tématech typu globální oteplování, automobily ve městech, reforma školství? Podívejme se, jak lze takové téma učinit zajímavějším.

Prvním pravidlem je, že vás téma musí bavit. Najděte, co vás na tématu baví. Není to celé téma, vždy část. Můžete vycházet z osobního zainteresování na tématu (problému). A máme první zúžení. Přemýšlejte o příbězích v tématu, o nesrovnalostech, o sporech. Hledejte finanční pozadí sporů. Sledujte mediální tlaky.

Téma je navázané na problémovou situaci, kterou se v seminárce pokusíte vyřešit. Proto najděte na svém tématu problémy + proč jsou to problémy (Kdo vnímá tu situaci jako problém? A jak vysvětlit těm, co problém nevidí, že to problém je?). Přemýšlejte i o protiargumentech, tj. proč vámi definovaný problém může někdo vnímat jako neproblematický. Definice souvisejících problémů téma obvykle rozšíří – ale nevadí, aspoň máme zmapovaný terén. (K dobré definici problému se ještě vrátím v nějakém z dalších příspěvků.)

Čtěte. Ke každému tématu je spousta materiálů, podívejte se, o čem se píše. Ptejte se lidí, kterých se vámi vybraný problém týká. Rádi vám poradí a ušetří vám práci.

Rozlišujte fakta a spekulace. Jsou k vašemu tématu dostupná fakta? Těžko najdete dobré informace ke korupci ve fotbale. Nevyžaduje vaše téma dokončení vědeckého výzkumu, který teprve začíná? O vlivu modifikované sóji na zdraví asi nepůjde psát.

Zužovat můžeme místně (automobilová doprava v Praze, magistrála centrem města, cyklostezky v centru), časově (co je reálné změnit do dvou let, jak se situace vyvíjela v roce 2000), podle lidí či zájmových skupin (Auto*mat, magistrát – sepište si zainteresované subjekty), různých aspektů problému (jak efektivně prezentovat potřebu cyklostezek magistrátu, jak propagovat používání kola v Praze).

Podrobte své téma mnoha otázkám.

Vhodná struktura tématu

Nabízím návrh struktury seminárky, který se osvědčil.

1. co je problém
2. proč je třeba ho řešit, proč je to problém
3. podmínky, které mají vliv na řešení (právní systém, národní mentalita, konkrétní místní podmínky, …)
4. jaké jsou dosavadní postupy řešení
5. v čem neuspěly
6. jak se stejný nebo podobný problém řeší v zahraničí (pečlivě vybírat, se kterým zahraničím srovnávat!; vybrat, kde to funguje i kde to nefunguje + proč; podmínky, za kterých to v zahraničí funguje)
7. jde to přenést k nám? (za jakých podmínek?; co je třeba změnit?)
8. aplikace u nás
9. možná rizika a omezení

Jak vymyslet dobré téma (2)

V minulém příspěvku jsme skončili tvorbou otázek. U otázek pamatujme na to, že jsou ty lepší a ty horší. Nám jde samosebou o nalezení těch lepších. Jak tedy nalézt dobré otázky?

• které posunou řešení problému dál
• nehledejme otázky typu ANO-NE (pouze vyjádříme názor, ale neřešíme, co z toho vyplývá)
• neptejme se ani po vině (kdo může za současný zoufalý stav?), nic tím nevyřešíme. Když se ptáme PROČ, pak jedině proto, abychom se vzápětí zeptali JAK s tím dál
• lépe se ptáme, když otázku klademe z pohledu člověka, který je odpovědný za řešení toho problému
• važme otázky na jejich zpracovatelnost (ne “spory světonázorů” jako je eutanázie, potraty atd., ale také ne otázky, ke kterým nenajdeme zdroje (korupce)

Dobré otázky jsou tedy takové, které se zabývají tím, JAK něco řešit. A ne něco, ale konkrétní problém.

Definici problému je také vhodné vázat na konkrétní situaci (tedy nevyřeším reformu vzdělávání, ale mohu přispět k řešení reformy vzdělávání na nějaké konkrétní škole).

Ptejte se! Choďte za lidmi, jejichž každodenní starostí je problém, který řešíte v seminárce. Ve své problematice se většinou vyznají a věnují se jí rádi. A vám mohou významně pomoci.

Jak vymyslet dobré téma (1)

Vymýšlení tématu je ze všech prací na seminárce nejtěžší. Téma má být kontroverzní, zajímavé, přínosné a zpracovatelné na 10 stránek. Jak toho docílit?

Kdybychom chtěli vymýšlet hned přínos práce, zasekneme se – je to příliš velký úkol. Prvním principem je rozdělit práci do menších kroků. A nechtějme po sobě hned geniální nápady – ty přicházejí jako součást méně geniálních nápadů. A těch méně geniálních je obvykle víc než těch druhých . Naším cílem tedy bude vyprodukovat dostatečné množství nápadů, ze kterých pak vybereme ty opravdu dobré.

Dobrým prostředkem je rozdělení práce na dvě neustále se střídající fáze -

• fázi vymýšlení (nebo také shromažďování materiálu) a
• fázi kritického hodnocení (vybírání dobrých alternativ).

K úspěchu ve vymýšlení patří ovšem i nutnost udržet se neustále aktivní v přístupu k tématu. Když čteme text, není to pasivní čtení, ale aktivní práce s textem – podtrháváme, vybíráme důležité, vymýšlíme otázky.
Použijeme-li pro začátek volné psaní, je to shromažďování materiálu. Stejně dobře můžeme materiál shromáždit i z článků na webu (je dobré sledovat zpravodajské weby – BBC, CNN, různé agregátory jako pravednes.cz, news.google.com a zpravodajství z konkrétní oblasti – např. Ekolist a další). Nebo z článků z novin.

Kritické hodnocení poté probíhá tak, že čteme text a zároveň do něj zatrháváme jistoty (podtrhávat rovnou čarou) a nejistoty či otázky (vlnovkou). Je užitečné dělat si do textu poznámky hned při prvním čtení, čtení je pak pozornější.

Další fází je tvorba otázek – např. tak, že vymyslíme z textu alespoň tři otázky. A to jsme už zase ve fázi shromažďování materiálu.

Zásady volného psaní

• raději širší témata 
• cca 10minut
• tužka se nesmí zastavit (když nevím co dál, píšu cokoli, ale snažím se vrátit k tématu) 
• píšu, co mi přijde na mysl (ale pořád se vracím k tématu)
• nespěchám
• nevracím se
• neopravuji
• píšu pro sebe (necenzuruji)

Cílem je shromáždit dostatek materiálu pro další práci, nikoli psát hned geniální text.